zajímavé místo v srdci Českého středohoří

České středohoří

České středohoří (německy Böhmisches Mittelgebirge) je geomorfologický celek o rozloze 1265 km². Z hlediska horopisného patří do Podkrušnohorské oblasti, která je součástí Krušnohorské subprovincie. Rozkládá se například na území okresů Česká Lípa nebo Litoměřice. Na 84% území Českého středohoří zaujímá Chráněná krajinná oblast České středohoří (CHKO České středohoří) o výměře 1063,17 km². Nejvyšším vrcholem je Milešovka (837 m). Nejnižším bodem je hladina Labe v Děčíně (121,9 m). Maximální výškový rozdíl tedy činí 715,1 m. Nejvyšší bod Milešovka (837 m n. m.). Nadřazená jednotka Podkrušnohorská oblast. Sousední jednotky: Mostecká pánev, Děčínská vrchovina, Lužické hory, Ralská pahorkatina, Dolnooharská tabule, Podřazené jednotky Milešovské středohoří, Verneřické středohoří

Horniny: převažuje čedič. 

Geologicky nejmladší pohoří v Česku.

Geologie

Hluboké údolí Labe rozděluje České středohoří na dva geomorfologické podcelky: Verneřické středohoří na pravém břehu Labe a Milešovské středohoří na levém břehu Labe. Rozlohou 1266 km², délkou přes 70 km a šířkou až 25 km patří České středohoří k menším orografickým celkům. Přesto je však nejmohutnějším projevem sopečné činnosti v Česku. České středohoří totiž vzniklo sopečnou činností. Podél řeky Ohře existoval jakýsi Oherský ryft, kterým se žhavé magma dostalo na povrch. V oblasti převažují čedičové horniny (73,6%), zbytek tvoří trachytické a v malé míře andezitické horniny. Územím prochází Litoměřický hlubinný zlom, který z geologického hlediska tvoří hranici mezi krušnohorskou a středočeskou oblastí. Pod povrchem se hromadilo magma v žilách a tvořily se tzv. lakolity, což byly podpovrchové balvany z utuhlého magmatu. V mladších třetihorách, v miocénu (asi před 23 miliony let) se začaly vyzdvihovat z pískovcového podloží sopečné kužely. V pliocénu (před 4,8 miliony let) vulkanity místy prorážely Českou křídovou pánev (Trosky, Kunětická hora). Vodní toky obnažily ztuhlé podpovrchové magma a prohlubovaly údolí, což dalo Českému středohoří majestátní krajinný ráz. Jedním takovým údolím je Porta Bohemica, kterou vymodelovala řeka Labe. Z výlevných hornin tu převažují čediče a znělce, z usazenin pískovce a opuky.


Geomorfologicky je zájmové území v němž je umístěna naučná stezka " POD KUBAČKOU" součástí :
Provincie: Česká vysočina
Soustava: III Krušnohorská soustava (subprovincie)
Podsoustava: IIIB Podkrušnohorská podsoustava (oblast)
Celek: IIIB-5 České středohoří
Podcelek: IIIB-5B Milešovské středohoří
Okrsek: IIIB-5B-a Kostomlatské středohoří
Kostomlatské středohoří je střední a východní částí Milešovského středohoří. Je to plochá strukturní hornatina kerného typu v místech maximálního zdvihu neovulkanické hrástě, budovaná převážně čedičovými, méně znělcovými horninami a svrchnokřídovými slínovci, s rozsáhlými kuželovitými a kupovitými suky vypreparovaných podpovrchových sopečných těles (lakolitů, žil, diaterm aj.). Místy se uplatňuje mírně až středně ukloněný zarovnaný povrch na křídových sedimentech. Na severovýchodě proráží Labe v antecedentním údolí dílčí hrásť krystalinického podkladu. Na vulkanitech vznikly četné mrazové sruby, izolované skály, balvanové sutě. Mezi významné body, nejblíže vzhledem k zájmovému území, patří Deblík (459 m n.m.), Kletečná (706 m n.m.) a Kubačka (545 m n.m.). Jedná se zde o 1. – 4. vegetační stupeň. Středohoří je nepatrně až převážně zalesněno smrkovými porosty s příměsí borovice. Vyskytují se zde dubové porosty s příměsí modřínu a břízy.

Zvláštnosti

Loupežnická jeskyně u Velkého Března je největší pseudokrasová jeskyně v neovulkanitech v Česku. Na Borečském vrchu a Plešivci jsou ledové jámy. V širším okolí Třebívlic se vyskytuje český granát, ojediněle i diamant. Jihozápad Českého středohoří patří k nejteplejším a nejsušším místům republiky. Severozápad středohoří byl v zájmu těžby uhlí vyňat z původně navrhované CHKO a krajina je zde silně negativně ovlivňována těžbou uhlí a souvisejícím průmyslem.

Významné vrcholy

Milešovka (837 m), Hradišťany (752 m), Pařez (736 m), Sedlo (726 m), Ostrý (718 m), Kletečná (706 m), Lipská hora (688 m), Buková hora (683 m), Vrchovina (676 m), Varhošť (640 m), Solanská hora (638 m), Panna (593 m), Holý vrch (574 m ), Lovoš (570 m), Oltářík (565 m), Kubačka ( 543 m), Bořeň (539 m), Kalich (535 m)Zlatník (521 m), Milá (510 m), Oblík (509 m), Plešivec (509 m), Sokolí vrch (506 m), Sutomský vrch (505 m), Litýš (486 m), Srdov (482 m), Košťál (481 m), Brník (471 m), Deblík (459 m),  Raná (457 m), Říp (456 m), Trojhora (451 m), Boreč (446 m), Krkavčí skála (445 m),  Ovčín (431 m), Trabice (429 m),  Hazmburk (418 m), Ressl (413 m), Hněvín (399 m), Radobýl (399 m),  Špičák (399 m), Široký vrch (286 m), Vrabinec (350 m), Červený vrch (289 m), Mostná hora (272 m), Sovice (271 m), Kalvárie (239 m)

Vodní toky

Osu středohoří tvoří mimořádně úrodné údolí Labe. Dalším větším tokem je Ploučnice. Centrální části obou podcelků jsou odvodňovány drobnými toky směřujícími k Labi, Ploučnici a Bílině. Na labských přítocích v okolí Ústí nad Labem jsou zpětnou erozí vytvořeny vysoké vodopády (Moravanský, Vaňovský, ve Vlčí rokli, u Budova, v údolí Peklo u Týniště). Nejvyšší z nich má 12 m.

Lesy

Lesnatost je malá, 28,4%. Vyskytuje se především dub, buk, habr, bříza, jasan, lípa a javor. Nejvyšší zastoupení má smrk (32,8%).

Drobná fauna a flóra

České středohoří má příznivé podmínky pro výskyt náročnějších druhů rostlin a živočichů, běžně žijících v teplých krajích, díky své přirozené uzavřené poloze ze severu a otevřené z jihu. Najdeme zde např. lilii zlatohlávek.

Ochrana přírody

Velkoplošná chráněná území: CHKO České středohoří
Maloplošná chráněná území: Celkem 39, z toho národní přírodní rezervace 5, národní přírodní památky 8, přírodní rezervace 11, přírodní památky 15.

Lidová architektura

Pro České středohoří je specifická venkovská sídelní struktura, daná hustou sítí malých obcí, osad a drobných sídel. Početné jsou památky lidové architektury, prolíná se tu několik regionálních typů lidových staveb (objekty zděné, roubené, hrázděné). O bohaté historii svědčí i několik předslovanských a slovanských hradišť, řada středověkých hradů na vrcholech kopců, tvrzí, zámků a dalších šlechtických sídel.

 

Krajinná diagnóza Českého středohoří 

1 Fyzickogeografické charakteristiky

1.1 Poloha a vymezení oblasti

České středohoří se rozkládá v severní části Čech. Řeka Labe zde tvoří osu tohoto území a její přítoky Ohře, Bílina a Ploučnice tuto malebnou krajinu dotvářejí. Z administrativního hlediska tvoří toto území okres Litoměřice, k němu se přimyká severní část okresu Louny, jižní část okresu Most a Teplice, Ústí nad Labem a Děčín, na východě sem pak zasahuje západním cípem okres Česká Lípa. Rozloha Českého středohoří je 1265 km2. Jižní okraje Českého středohoří lemují písčité slínovce, které však zde nejsou hlavní horninou. Naopak vulkanity jsou nejčastější horniny v tomto území. Zasahují také do vedlejších celků, kde je považujeme za tzv. exoty např. Hazmburk, Rohatec, Jeřetín, Hořidla, Ronov, Vlhošť, Říp.
Celková délka Českého středohoří od jihozápadu na severovýchod je asi 76 km.( Kinský, 1985)

1.2 Reliéf
Podle členění reliéfu ČSSR, vypracovaného v Geografickém ústavu ČSAV, patří České středohoří jako jeden z pěti celků do Podkrušnohorské oblasti, která je součástí Krušnohorské subprovincie v rámci provincie České vysočiny. Specifické horopisné znaky umožňují dále rozdělit České středohoří na dva podcelky: Verneřické středohoří a Milešovské středohoří.

1.2.1 Verneřické středohoří
Základním prvkem Verneřického středohoří je zvlněná plošina na destruovaných lávových příkrovech s vystupujícími vulkanickými suky. Zpestření poměrně jednotvárného reliéfu představují mělká údolí potoků, která se před ústím do hlavních toků postupně zahlubují. – Milešovské středohoří tvoří především geomorfologicky výrazné vulkanické kužele, kupy a krátké hřbety. Časté jsou vypreparované výplně sopečných komínů, žíly a lakolity ( podpovrchové tvary), méně jsou přítomny povrchové denudační formy. Rozsáhlé části povrchu leží na křídových sedimentech. – Hranice mezi oběma podcelky probíhá od Litoměřic k severozápadu, údolím Tlučenského potoka k Sebuzínu, odtud proti proudu Labe pod Dubický kostelík, západně do mělkého údolí Radejčínského potoka po jeho ústí do řeky Bíliny u Stadic, dále pak západně od vrchu Rovný k bývalím Lochočicím a Tuchomyšli.( Kinský, 1985) Rozsáhlé Veneřické středohoří se dále dá rozčlenit na tři okrsky: Benešovské, Litoměřické a Ústecké středohoří
Benešovské středohoří je nejsevernější částí Českého středohoří. Rozprostírá se převážně na pravém břehu Ploučnice. Má mírně členitý reliéf vrchovinného a pahorkatinného rázu. Jeho nejvyšší částí je Prácheňská plošina, nad kterou se zvedají do malé relativní výšky jednotlivé vrchy ( Poustevna 515m, Kozlí 594m, Kameník 642m, Česká skála 629m). Okrajové svahy plošiny jsou často kryty balvanovými sutěmi. Ostatní části Benešovského středohoří již nedosahují větších nadmořských výšek. Menší vrchy u Žandova, obklopené středně zvlněným denudačním reliéfem, jsou již o více než 100m nižší ( Dvorský kopec 527m, Radečský kopec 500m). Také Bukovinská plošina na levém břehu Bystré , postupně se sklánějící do údolí Ploučnice, dosahuje Bukovinským vrchem pouze výšky 444m. Poněkud vyšší je Dobrnská vrchovina na pravém břehu Bystré s nejvyšším bodem Dobrnou ( 532), která je silně denudovanou okrajovou částí rozsáhlé paroviny. Výrazné čedičové vrcholy se objevují mezi údolími Bystré u Kerhartic a řeky Kamenice ( Sedlo 447m, Strážný vrch 405m, Zámecký vrch 530m). Potok Bystrá protéká širokou depresí v usazených horninách křídového stáří – Habartickou kotlinou – s mírně až středně ukloněnými svahy a s mocnými vrstvami sprašových hlín. Jedině na posledním úseku dolního toku Ploučnice u Děčína přechází Benešovské středohoří i na její levý břeh. Velký Chlum ( 508 m) s rozhlednou je tradičním turistickým cílem Děčínska.
Litoměřické středohoří se rozkládá převážně na pravém břehu Labe a je typické rozsáhlými zbytky tzv. předčedičového zarovnaného povrchu. Jeho centrální část má větší členitost v širším okolí Malečova ( Kukla 674m, Matrý 597m, Modřín 626m, Vysoký Ostrý 587m), kde je také protkána sítí hluboce zaříznutých údolí drobných vodních toků. Naopak v okolí Verneřic jsou jen mírně zvlněné terény o nadmořské výšce 500 až 600 m ( nejhornější část Bobřího potoka). – Součástí Litoměřického středohoří je i výrazná vyvýšenina mezi Stružnicí a Stvolínkami – Kozelský hřbet, dosahující výšky téměř 600m ( Kozel 598m, Králův vrch 536m). – Na Třebušínsku se setkáme s nápadnými kopci a hřbety, oddělenými denudačním reliéfem na usazených horninách křídového stáří. Krajina se tu svým charakterem blíží Milešovskému středohoří ( Sedlo 726 m, Panna 594 m, Kalich 538m, Soudný kámen 546 m, Litýš 468 m). – Rozsáhlými plochami zarovnaného povrchu v nadmořské výšce 375 – 450 m se vyznačuje Stebenská plošina mezi řekami Labem a Bílinou, oddělená hlubokým labským údolím od ostatních částí Litoměřického středohoří. Jen do malé relativní výšky tu vystupují jednotlivé vrcholy ( Hlava 511 m, Vaňovský vrch 561 m, Široký kámen 400 m, Větruš 368 m
Ústecké středohoří zaujímá severozápadní část Českého středohoří na levém břehu Labe , severně od Ústí nad Labem. Největší výšky dosahuje mohutným plochým masívem Javorského vrchu ( 617 m). Zpestřením je hustá síť hlubokých erozních údolí drobných vodních toků v jeho širším okolí. U Krásného Studence ( část města Děčína ) se nacházejí výrazné kopce ( Lotarův vrch 512 m, Chmelník 508 m, Klobouk 502 m), jejichž relativní výška vinikne ve srovnání s úrovní sousední Děčínské kotliny, zasahující do okolí Vilsnice a Bohyně. Pro toto území je charakteristický výskyt mocných vrstev spraší a časté sesuvy půdy. – Část Ústeckého středohoří v okolí Velkého Chvojna a Chuderova je typická mírně ukloněným reliéfem a zaoblenými hřbety ( Chvojenec 509 m, Radešín 550 m, Blansko 540 m, Ostroh 454 m, Čepec 478 m). Území u Habrovic a hřbet Střížovické hory ( 357m) jsou již obklopeny nižší Mosteckou pánví.(Kunský, 1968)

1.2.2 Milešovské středohoří
Milešovské středohoří se člení na čtyři okrsky : Kostomlatské, Teplické, Bořeňské a Ranské středohoří.
Kostomlatské středohoří představuje nejvyšší část Českého středohoří, od ostatních částí pohoří oddělenou linií Labe – Dubice – Radejčín – Bořislav – Lelov – Kostomlaty pod Milešovkou – Hetov – Červený Újezd – Řisuty – Želkovice. Typickými útvary jsou tu vypreparované znělcové a trachitové lakolity. Dominují Milešovka ( 837 m), Milešovský Kloc ( 674 m), Kletečná ( 706 m) a Pařez ( 733 m). V okolí České brány ( Porta Bohemica) a Libochovanské kotliny přechází Kostomlatské středohoří částečně i na pravý břeh Labe. Mezi Milešovem a lovošskou částí Kostomlatského středohoří se rozprostírá široká Velemínská kotlina, protékaná Milešovským potokem, který pak na cestě k Labi pokračuje Opárenským údolím. Zbývající části Kostomlatského středohoří na Třebívlicku vévodí trojvrcholová Solanská hora ( 638 m). Svahy Blešenského vrchu ( 520 m) pokrývají rozsáhlé sutě. Nápadné jsou skalní útvary Kuzova ( 414 m), vystupující nad výsadbami borovice černé, která porůstá svahy kopce. Na svazích směřujících do údolí Granátky jsou na mnoha místech patrné sesuvy půd.
Teplické středohoří má mírně zvlněný povrh na reliktech lávových příkrovů v nadmořské výšce 300 – 350 m. Typické jsou nepříliš výrazné vrchy ( Hradiště u Habří 314 m) nad úzkým erozním údolím Bíliny s meandry. Často se vyskytují tvary mrazového zvětrávání hornin. Hojný je výskyt spraší.
Bořeňské středohoří se rozprostírá západně od Kostomlatského středohoří a představuje přechodný reliéf mezi Teplickým a Kostomlatským středohořím. Nápadné jsou výrazné znělcové suky, oddělené ukloněným povrchem na křídových a miocenních sedimentech. Setkáme se tu většinou s deskovitou odlučností hornin. Patří sem zejména Bořeň ( 539 m), Zlatník ( 522 m), Želenický vrch ( 455m) , Kaňkov ( 436 m), Špičák ( 399 m) a Hněvín ( 408 m). Ranské středohoří je odděleno od ostatních částí pohoří zhruba linií Želkovice – Červený Újezd – Sedlec u Mostu. Reprezentuje přechodný reliéf mezi Českým středohořím a Českou tabulí. Ostré izolované kuželovité tvary na neovulkanitech jsou v příkrém kontrastu s měkkým strukturně denudačním reliéfem na usazených křídových horninách, který tvoří největší část území. Vypreparované podpovrchové části žil a výplní sopouchů vystupují asi 150 – 200 metrů nad okolní, mírně skloněný terén. Úpatí Oblíku, Rané a Milé leží na křídovém podloží, vlastní vrchy jsou vulkanického původu. (Kunský, 1968)

1.3 Geologický a geomorfologický vývoj ( dle Kinský, 1985)
Hrásťové České středohoří v podobě, jakou dnes známe, vděčí za svůj vznik třetihorní vulkanické činnosti,doprovázené současně činnosti sedimentační. Předchůdce dnešního Českého středohoří však vznikl daleko dříve.
Ve starohorách bylo na našem území hluboké moře, na jehož dně se ukládaly mocné vrstvy nejstarších hornin. Tyto horniny prakticky nikde v celé oblasti nevystupují na povrch, avšak o jejich existenci se můžeme přesvědčit při provádění hlubokých strukturních vrtů, pronikajících až do podloží třetihorních a křídových hornin. Po vyzvednutí Českého masívu začaly působit vnější sily, které vedly k postupnému snižování a zarovnávání ( denudaci) pohoří. Moře znovu proniklo na větší část území,mořská pánev se střídavě prohlubovala a změlčovala, došlo k vyvrásnění ( asyntské vrásnění) a přeměně sedimentů. Takto vytvořené patro se skládá z přeměněných hornin ( krystalické břidlice) , které vystupují na povrch jen v několika málo místech Českého středohoří ( Oparenské údolí, Porta Bohemica, okolí Bíliny).
V prvohorách, po skončení horotvorných pochodů při varijském vrásnění ( větev hercynského), byla vzniklá horstva vystavena silné denudaci. Materiál odnášela voda do pánví a příkopových propadlin. Permokarbonské sedimenty vystupují na povrch v několika místech dolního Poohří ( Levousy – Budyně nad Ohří) i v samotném Českém středohoří. Rozsáhlý příkrov křemenného porfyru, který je otevřen velkým lomem Kubo severně od Malých Žernosek, je pozůstatkem sopečné činnosti té doby. Žernosecký porfyr se vyznačuje zejména chemickou odolností a hodí se proto k budování vodních staveb. Mnoho kamene bylo použito ke zpevnění labských břehů.
Druhohorní sedimentace triasu a jury oblast prakticky nezasáhly, v křídové době ( cenoman) vznikla mořská pánev, protažená podél labské linie, o rozměrech asi 300 *100 kilometrů. Sedimenty, které se v této pánvi utvořily, dosahují mocnosti až 700 metrů a v Českém středohoří jsou většinou zakryty sopečnými horninami. Cenomanské pískovce jsou bohatou zásobárnou podzemních vod. Jejich přirozené vývěry jsou např. u Libochovic a u Budyně nad Ohří, u Vlastislavi i na jiných místech. Naopak mladší svrchokřídové sedimenty nejsou na podzemní vody příliš bohaté. Zabírají většinu území dolního Poohří a v souvislém pásu lemují jižní úpatí Českého středohoří. Hospodářský význam mají jílovité vápence, které zpracovávají cementárny a vápenice.
V třetihorách, po ústupu svrchokřídového moře, se stal Český masív definitivně souší. Jeho výzdvih byl doprovázen silnou denudací a erozí. Teplé a suché podnebí ve starších třetihorách podporovalo rozrušování hornin. Tyto procesy vedly k vytváření zarovnaného povrchu, jehož zbytky nacházíme dodnes ve skupině Dlouhého vrchu ( 450 – 600 m), na úpatí Milešovky a Kletečné ( asi 500 m), v okolí Verneřic atd. Do spodního miocénu spadá vrchol první fáze sopečné činnosti, v níž vznikla převážná většina vyvřelin Českého středohoří. Do druhé fáze, která následovala koncem miocénu, ředíme kimberlitoidní erupce v okolí Třebívlic a Měrunic ( Linhorka, Granítový vrch) a některá menší tělesa Teplického středohoří ( např. Pohradická hora).
Podle J. E Hibsche ( 1953) převládají v Českém středohoří čedičové horniny ( 73,6 %) nad ostatními vyvřelinami. Nápadnou vlastností čedičů je jejich odlučnost, ponejvíce sloupová ( hranolová). Můžeme ji sledovat zejména na Vrkoči, Radobýlu, Lovoši, Milé, na Panské skále u Kamenického Šenova a na mnoha dalších místech. Zajímavé jsou lokality s několika soustavami různě orientovaných sloupců podle rozmístění center tuhnutí ( Radobýl). Po čedičích jsou v Českém středohoří nejvíce rozšířeny čedičové tufy. Mívají různou barvu, od zelenavě nebo žlutě šedé až po hnědou. Jsou proměnlivého nerostného složení a mají i rozdílnou velikost částic, zpevněných někdy tmelem. Významný podíl na utváření reliéfu Českého středohoří má znělec.
Nejvyšší hora Milešovka je znělcová, stejně tak i blízké vrchy Milešovský Kloc, Pařez, Lipská hora a část hradišťanského masívu. Znělcové vrchy bývají často krajinnými dominantami pro svůj nápadný homolovitý tvar. Znělec se většinou rozpadá na deskovité útvary, které při úderu vydávají charakteristický dutý zvuk. V Českém středohoří se dále vyskytují tefrity a jejich tufy, které vytvářejí jakýsi přechod mezi čediči a znělci. Podléhají snadno rozrušování. Z mladých vyvřelin se ještě v malé míře uplatňuje trachyt. Největší hospodářské využití mají čediče a znělce. Používají se jako železniční a silniční štěrky a ve stavebnictví. V obdobích se zvýšenou sedimenteční činnosti vznikaly v Českém středohoří drobné izolované pánvičky. Silný rozvoj vegetace za příhodných klimatických podmínek byl předpokladem pro pozdější vznik uhelných slojí. Uhlí se v některých místech i těžilo a těžba se vyplácela. V polovině minulého století bylo u Verneřic a Příbrami v provozu 12 malých dolů, další těžba probíhala u Horních Zálezel, Byňova i jinde. Dva doly u Verneřic byly v provozu ještě po první světové válce. Těžba uhlí postupně ztrácela význam, ale památky na ni přetrvávají ve volné krajině dodnes.
Vyšší teploty vzduchu a mělkých jezerních vod vytvořily vhodné podmínky pro rozvoj jednobuněčných řas – rozsivek ( Diatomaceae), jejichž schránky vytvořily vrstvy diatomitů, které známe z okolí Skalice u Litoměřic, Kundratic, Lbína a Kučlína. Diatomitové břidlice se vyskytují ve vrstvách mocných několik desítek centimetrů, někdy společně s hořlavými břidlicemi a uhlím. Často se v nich nacházejí otisky rostlin a zvířat.
Zvláštní pozornosti se těší těžba pyropů ( českých granátů) na Třebenicku. Mocnost pyroponosných štěrků dosahuje při úpatí Českého středohoří asi 6 metrů, směrem k Ohři klesá na méně než jeden metr. Struktůrní vrt, provedený na Linhorce u Starého, prokázal přítomnost pyropového peridotitu, který obsahuje zrna oranžového až červenofialového pyropu.
I ve čtvrtohorách pokračoval pozvolný výzdvih Českého středohoří. Toto vyklenutí zvyšovalo i spád řek a umocňovalo jejich erozní sílu, jak dokládají různé úrovně říčních teras Labe a Ohře. V ledových dobách docházelo při jarním tání ke stékání svrchní rozbředlé vrstvy půdy po trvale zmrzlém podloží – k soliflukci, jíž vděčí za svůj vznik pyroponosné štěrky na Třebenicku. Typickým jevem bylo pozvolné přemísťování koryt řek, způsobené akumulací naplavenin. Činnost větru na přechodu dob ledových a meziledových měla za následek akumulaci spraší, a to zejména v závětrných polohách kopců a v nížině při vodních tocích.
Charakteristickým prvkem krajiny Českého středohoří jsou sutě na příkrých svazích. Za svůj vznik vděčí podnebí starších čtvrtohor ( pleistocénu), kdy probíhal silný mechanický rozpad hornin. Řidším jevem jsou kamenná moře, kdy jednotlivé bloky „ plavou“ na hlinitém materiálu. Jsou většinou vytvořena na mírnějších svazích nebo na vrcholových plošinách. Většinou je kryje vegetace, velikost bloků je až 2 m. V současné geologické době ( holocénu) lze ze rozhodující činitele utvářející povrch oblasti považovat tekoucí vodu, gravitační pohyby svahových uloženin, vítr a činnost člověka. Ze svahových pohybů jsou nejběžnější sesuvy půd,pro které má České středohoří příhodné geologické podmínky. Jsou zde největší sesuvná území v Čechách.
Zajímavým a často diskutovaným jevem jsou venteroly – úniky teplého a vlhkého vzduchu v zimním období na mnoha kopcích Českého středohoří, nejnápadnější na Borečském vrchu. Byly mylně přisuzovány doznívající sopečné činnosti, se kterou však vůbec nesouvisí. Rozpukaná tělesa kopců nahromadí v letním období teplo, v zimě pak se studený vzduch v puklinách ohřívá a obohacuje vodními parami. Protože je lehčí, stoupá vzhůru. Otvory při úpatí přitom nasávají další studený vzduch. Jev připomíná tah komína u kamen. V létě nastává opačná cirkulace. Vzduch se v puklinách kopce ochlazuje a při úpatí vychází ven. Je-li v tomto místě v suti vytvořena jakási „vana“, jsou splněny podmínky pro vznik tzv. ledových jam (např. Plešivec, Kamenná hůrka u Merboltic), kde se firnový sníh a led udrží dlouho do pozdního jara.

1.4 Vodstvo
Podle Kinského ( 1985) patří území Českého středohoří z hlediska hustoty vodních toků k typu s podprůměrně vyvinutou sítí. Hustota vodotečí se pohybuje převážně v hranicích 0,2m – 0,6 km . km-2 .
hodnoty specifických odtoků na severovýchodě převyšují množství 10 l . s –1 . km –2 , na jihozápadě klesají na 1,9 l . s –1 . km – 2 .tyto základní ukazatele jsou v přímé souvislosti s přírodními podmínkami – geologickou stavbou a reliéfem terénu, množstvím srážek a jejich rozložením, teplotami i hustotou vegetačního krytu.
Řeka Labe ( délka 1 165 km, z toho u nás 357 km) je páteří vodních toků v oblasti. Odvádí vodu z Českého středohoří prostřednictvím Ohře i z dolního Poohří. Průlomové údolí Labe začíná v České bráně ( Porta Bohemica) u Velkých Žernosek. Při pronikání tvrdými vyvřelinami masívu Českého středohoří se koryto řeky zahloubilo místy 300 až 500 metrů pod úroveň okolních plošin a temen kopců. Erozní činnosti vody při zahlubování řeky byla v labském koridoru vypreparována podpovrchová i hlubinná vulkanická tělesa, z nichž některá jsou v současnosti chráněna nebo navržena k ochraně formou chráněných přírodních výtvorů. Labe prochází Českým středohořím v délce větší než 40 kilometrů. Jeho údolí je výrazným krajinným prvkem severních Čech.
Údolí Ohře ( délka 300 km, povodí 5 614 km2) na dolním toku řeky bylo založeno v poklesovém pooharském zlomovém pásmu. Zajímavostí je meandrový průtok lužním lesem mezi osadami Břežany a Hostěnice, jeden z mála dosud neregulovaných říčních úseků v Čechách. Bílina ( délka 80 km, Povodí 1 071 km2) se klikatí v úzkém erozním údolí pod nevýraznými vrchy Teplického středohoří. V Ústí n. L. se vlévá do Labe. Podobný ráz má i údolí Ploučnice ( délka 100km, povodí 1 194km2) se zajímavým, mimořádně velkým sklonem na posledních 16 kilometrech od ústí do Labe v Děčíně – 6,4 %. Centrální části Verneřického a Milešovského středohoří jsou odvodňovány sítí drobných vodotečí, které směřují k okrajům oblasti. Jejich objemové průtoky během ročních období většinou silně kolísají. Některé toky jsou pouze občasné a plní se vodou jen při jarním tání nebo po vydatných lijácích bouřkového charakteru. Z větších potoků zasluhuje zmínku Bobří potok ( délka 31 km), který pramení ve svahu Bukové hory, asi 4 km vzdušnou čarou na východ od Labe. Přesto se dává na dlouhou cestu opačným směrem, svými vodami napájí řetěz Holandských rybníků a známý Novozámecký rybník. Teprve prostřednictvím Robečského potoka a Ploučnice se v Děčíně jeho vody mísí s vodami Labe. Do Ploučnice ústí ještě Bystrá, Dobrnský a Dolský potok, dále Merboltický, Radečský, Valteřický a Vrbový potok. Ústecké středohoří odvodňuje Jílovský potok ( délka 19,5 km) s přítoky, dále Račí potok, Poustka, Neštěmický, Žďárský a Klíšský potok. Rekreačně využívané povodí má Lužecký potok s nádrží nad obcí Povrly.
Do oblasti Kostomlatského středohoří spadají svými povodími Modla, Milešovský, Radejčínský a Bořislavský potok.
Chudá síť vodních toků Ranského středohoří je reprezentována především Hradeckým potokem a Srpinou, zatímco vyšší polohy Litoměřického středohoří odvodňuje poněkud širší plejáda potoků – Homolský, Luční, Habřinský, Tlučeňský, Trojhorský a Rytina. Přítoky Ohře – Chomutovka, Chožovský, Smolnický a Klapský potok, Dobročka a Čepel – mají většinou jen minimální rekreační význam, znamenají však téměř vždy určité oživení v zemědělské krajině.
Některé z přítoků Labe zaostaly ve své výmolné činnosti za erozní silou hlavního toku. Nevyrovnanost se projevuje ve výskytu drobných vodopádů, např. na Podlešínském potoku u Vrkoče, na drobných vodotečích u Mlýniště, Budova, Olšinek, Moravan, v Průčelské rokli, Ritině a především Bobří soutěsce.
Na celém popisovaném území se projevuje citelný nedostatek větších vodních nádrží. Žernosecké jezero, vzniklé po těžbě písku, rybník Cmelař u Úštěku, Lenešický a Dobroměřický rybník jsou spíše výjimkami.

Podzemní vody
Rozmanitými geologickými poměry v Českém středohoří je dána i komplikovanost zvodnění podzemních horizontů. Vyskytují se tu kompaktní vyvřeliny s malou propustností a tudíž i malým zvodněním na jedné straně a na straně druhé pak oblasti druhohorního stáří ( především křídový horizont), jež podzemní vodu vážou ve značném množství. Zvodnění hojných svahových sutí je dotováno srážkami a drobnými puklinovými vývěry. Suťové prameny slouží pro lokální zásobení obcí a osad v Českém středohoří pitnou vodou, avšak jejich velká závislost na atmosferických srážkách vede často ke kalamitním situacím v dodávkách. Podél toku Labe jsou vyvinuty čtvrtohorní štěrkopískovité terasy, jejichž zvodnění v některých lokalitách je významné. Důležité zdroje podzemních vod se nacházejí v okresech Litoměřice a Ústí nad Labem. Vcelku se však jedné o území s výrazně pasívní bilancí, neboť křídový horizont je většinou malé mocnosti či nesouvislý, případně voda bývá silně mineralizovaná nebo obsahuje dusíkaté látky a pro vodárenské využití se tudíž nehodí.
Jímání minerálních vod se provádí v Teplicích, Bílině, Zaječicích a Břvanech. Zdroje podzemních termálních pramenů jsou využívány na úzamí krajského města Ústí nad Labem, a to v Brné. Prameny se jímají v hloubkách kolem 300 – 400 m a mají artéský charakter. České středohoří je oblast s velmi malými zásobami podzemních vod, přičemž větší zvodnění se v současnosti již plně využívají. Tím jsou prakticky vyčerpány všechny potenciální kapacity podzemních vod.( Kinský,1985)

1.5 Podnebí
Podle Quittovy klasifikace z roku 1971 spadá České středohoří většinou svého území do oblasti mírně teplého klimatu s průměrnými ročními teplotami od 9 stupňů C ( Ústí nad Labem ) do 5,1 stupňů C ( vrchol Milešovky). Děčín – Libverda vykazuje např. průměrnou roční teplotu 8,3 stupně C, Litoměřice 8,5 stupňů C. Nejvyšší vrcholy bořislavské části Kostomlatského středohoří mají roční průměry kolem 6 stupňů C.
Nejteplejším měsícem je červenec ( Ústí nad Labem 18,8 stupňů C, Litoměřice 18,3 stupňů C). Vrchol Milešovky má však průměrnou červencovou teplotu jen 14,6 stupňů C. Průměrné lednové teplotyse pohybují na většině území mezi – 1 až – 2 stupni C, nejnižší jsou na Milešovce – 4,3 stupně C. Množství srážek kolísá v Českém středohoří zhruba mezi 470 – 800 mm za rok. Celá západní část oblasti leží ve výrazném srážkovém stínu Krušných hor. Roční úhrn srážek 600 mm dosahuje na levém břehu Labe jen blízké okolí Milešovky ( Milešov 607 mm), vrchol hory však jen 564 mm. Je to způsobeno tím, že vlivem exponované větrné polohy se část srážek při měření nezachytí. Proto kotlina vykazuje obvykle větší množství srážek než vrchol.
Prakticky celé Verneřické středohoří má naopak roční srážky vyšší než 600 mm, nejseverovýchodnější části oblasti dokonce přes 800 mm. Kromě nadmořské výšky má na množství srážek vliv zejména utváření a členitost reliéfu. Záleží i na tom, zda se jedná o závětrné nebo návětrné polohy.
Srážkově nejbohatší měsíc je červenec, kdy spadne nejvíc vody v bouřkových lijácích. Nejživější bouřková činnost je na Milešovce. Počet bouřek stoupá s nadmořskou výškou. První se dostavují zpravidla v dubnu, poslední v září.
Nejvyšší vrcholy Českého středohoří se vyznačují velkým počtem větrných dnů v roce. Milešovce se z tohoto důvodu někdy přisuzuje označení „ větrný pól republiky“. Lounsko, Žatecko a část Litoměřicka bývají v jarních měsících postihovány vysušujícími větry, jejichž krajně nepříznivý účinek spočívá v deflaci ( odnosu vrstvy ornice z rozsáhlých ploch zemědělských pozemků o celkové výměře několik tisíc hektarů). Obtíže způsobuje i akumulace ( hromadění) zeminy v okolí překážek, terénních nerovností, silničních a drážních těles. Někdy je odnesena ornice i s vysetým obilím. Zbytky větrolamů mezi velkými bloky orné půdy na Lounsku jsou dokladem snah o zmírnění větrné eroze a zároveň představují útočiště drobné zvěře.
Průměrný počet dní se sněhovou pokrývkou vykazuje velké místní rozdíly a pohybuje se kolem 40 – 60 dní. Maximum dosahuje Milešovka – 110 dní v roce. Průměrná maximální výška sněhové pokrývky činí ročně 10 – 40 cm.

1.6 Rostlinstvo ( dle Balatka, 1985)
České středohoří je řazeno k územím botanicky nejatraktivnějším. Těžko bychom v naší republice hledali obdobu co do pestrosti složení a původu druhového bohatství rostlinstva.
Příčiny tohoto stavu lze hledat v odlišnostech hornin, v rozmanitosti reliéfu krajiny i v rozdílných hodnotách klimatických činitelů ( např. teplé suché jižní předhůří proti vlhčím a chladnějším plošinám na severovýchodě). Kromě krajních stavů existuje samozřejmě vždy celá škála stavů přechodných, které jsou dány kombinací různých složek životního prostředí rostlin, což má za následek vznik velkého množství rostlinných společenstev, vzájemně se od sebe odlišujících.
K současnému stavu vegetačního krytu přispěl významnou měrou také člověk. Odlesňováním získal novou půdu pro pastvu dobytka, ale i pro pole. Zasahoval do vodního režimu budováním nebo rušením vodních nádrží, úpravou vodotečí, odvodňováním nebo závlahou pozemků. Pro České středohoří bylo typické zakládání ovocných sadů. Na rozdíl od jiných chráněných krajinných oblastí je České středohoří krajinou kulturní. Působením člověka získala krajina „ mozaikový“ ráz, a tím byly vytvořeny podmínky pro další zvýšení diverzity ( rozmanitosti) jak u rostlinstva, tak i u živočišstva. V současnosti má působení člověka spíše záporné důsledky. Mohutný rozvoj techniky v oblasti těžby i zemědělské a lesní výroby poskytuje předpoklady pro úplné přetváření krajiny, nadměrné užívání pesticidů a umělých hnojiv ochuzuje spektrum rostlinných a živočišných druhů.
V Českém středohoří se můžeme setkat s rozmanitými rostlinnými společenstvy skal a sutí, travnatých a slunných strání, dubohabrových lesů, acidofilních doubrav, bučin, bílých strání, lužních lesů, borů a písčin.
Skalní terény jsou osidlovány žlutě kvetoucí tařicí skalní, dále modřencem tenkokvětým četnými druhy rozchodníků a některými druhy česneku a jinými skalními rostlinami. Atraktivní druhy jsou chráněny přirozeně svou nedostupnou polohou. Ojediněle jsou zde i chráněné kapradiny. Zdánlivě holé skály porůstají lišejníky. V přírodní rezervaci Borečský vrch, díky existenci ventarol, byla nalezena drobná játrovka Targionia hypophylla.
Travnaté suché a slunné stráně mají charakter stepí a lesostepí. Jižní, jihovýchodní a jihozápadní svahy mnohých kopců Ranského a Kostomlatského středohoří jsou bezlesé. Na stepních lysinách je velký výpar vody, slabý zásak, výhřevný geologický podklad, kolmý dopad slunečních paprsků. Mohou zde růst pouze tzv. xerotermní, tj. sucho a teplomilné rostliny, např. konoklec luční český, hlaváček jarní, pelyňky, divizny a kavyly, volně vlající ve větru. Bílé stráně hostí většinou nelesní společenstva na půdách s vysokým obsahem vápníku. Jsou rozšířena zejména při jižních a jihozápadních okrajích Českého středohoří.jsou zde dnes již ohrožení zástupci čeledi vstavačovitých, dále pak např. len žlutý, plamének přímý a mnoho dalších. Dubohabrové lesy jsou situovány převážně na jihovýchodních, jižních a jihozápadních svazích. Převládá zde dub zimní, habr obecný, vtroušeny jsou bříza, javor mléč a klen, jilm,babyka, břek a jasan. Keřové patro tvoří obvykle líska, hloh.zimolez aj. Bylinný porost bývá bohatší na čedičích než na znělcích. Najdeme zde lýkovec jedovatý, lilii zlatohlávek, mařinku vonnou, konvalinku vonnou aj.
Acidofilní doubravy mají proti dubohabrovým lesům půdu většinou šedou nebo světle hnědou, málo výživnou a kyselejší. Převažujícími dřevinami jsou dub letní a zimní, bříza, vtroušeny jsou lípa, osika, jeřáb, klen, habr, buk aj. Bučiny vyžadují pro svůj rozvoj vlhčí a chladnější klima. Proto jsou zde zastoupeny jen menšími porosty, situovaných na severních a severovýchodních svazích. Výsledkem nepříznivých podmínek je větší pravděpodobnost vzniku holých bučin, u kterých často chybí bylinné a keřové patro. Dostatečná vlhkost,podmiňující rychlejší rozpad bukové opadanky, je podmínkou rozvoje květnatých bučin, které se od předcházejícího liší bylinným patrem, ve kterém jsou zastoupeny kopitníky, okrotice, zvonečníky aj. Výskyt těchto bučin koresponduje se srážkově bohatším územím na pravém břehu Labe.
V souvislosti s další intenzifikací zemědělské výroby je značně ohrožena květena vlhkých podhorských luk.
Rašeliniště jsou v Českém středohoří velmi vzácná. Pokud jsou pak jen velmi malá ojedinělá, pod vrcholy např. Bukovským vrchem a na úpatí Sedla.
České středohoří se v minulosti stalo jakousi „ křižovatkou“ rostlinných druhů, šířících se na nová stanoviště při změnách podnebí, ke kterým docházelo při střídání dob ledových a meziledových.( Balatka, 1985)

1.7 Živočišstvo
Fauna Českého středohoří není zdaleka tak podrobně prozkoumána jako flóra. Zejména u hmyzu nejsou vyloučeny nálezy dosud nezjištěných druhů. Avšak lze říci, že fauna se tolik neliší od ostatních území jako rostlinstvo. Významnou roli tu hraje vysoký podíl zemědělské a zvláště orné půdy, absence mohutných lesních komplexů, silné zastoupení sucho – a teplomilné vegetace či specifika geologické stavby pohoří.( Balatka, 1985)
Živočichové velmi výrazně reagují na změny kvality svého životního prostředí. Používání chemických prostředků ochrany rostlin v zemědělství, nadměrné hnojení umělými hnojivy, volný přístup zvěře k silážním jamám, letecké aplikace toxických látek a další. V důsledku silného znečištění vodních toků je situace vodního živočišstva přímo katastrofální. Slunné stráně hostí zmiji obecnou ( ) dále pak celou řadu ještěrek ( obecná, zelená,…). V okolí řek, potoků, vodních nádrží a mokřin zastihneme pak nejrůznější zástupce vodního ptactva a bahňáků. Můžeme zde spatřit všechny druhy kachen, potápky, lysky, slípky,i vzácné návštěvníky z dalekých krajů. Z lovné zvěře jsou na listnaté lesy vázáni především mufloni, srnčí zvěř přechází často do polí, stejně tak i černá zvěř. na les jsou odkázáni jezevec, tchoř, lasice , z drobných živočichů ještě plši. Z dravců jsou nejhojnější káně lesní a poštolka obecná. Také sovy : výr velký, sova pálená, sýc obecný a puštík. Na automobilový průmysl doplácí ježek, který na vyhřátých asfaltových plochách hledá zdroj obživy. Z hmizu jsou to především chráněné druhy motýlů a brouků, samozřejmě jsou tu i mravenci se svými mravenišťmi.( Balatka, 1985)

2 Socioekonomické charakteristiky
2.1 Průmysl
Průmysl v této oblasti není ničím výjimečný. Těžký průmysl ke kterému patří průmysl paliv a energetiky zde nijak nevyniká. Jeho základnu tvoří především uhlí. Do Českého středohoří zasahuje na severozápadě mostecká hnědouhelná pánev. Jde o výsledek výše popisovaného geologického vývoje. Díky těžbě je zde také nutno zmínit devastaci krajiny, neboť v mostecké pánvi probíhá většinou povrchová těžba. U zdrojů paliva jsou umísťovány i tepelné elektrárny, i když v této oblasti se nenachází, ale jsou v Podkrušnohoří a mají vliv na krajinu Českého středohoří. I přes poměrně bohatou vodní síť zde nelze využít druhý typ elektráren a to typ vodní, neboť zde není potřebný spád vodních toků, který by elektrárny mohly využít.
Většími centry Českého středohoří jsou např. Teplice , Ústí nad Labem, Lovosice aj. Ústí n. L. vyniká potravinářským, chemickým ( Setuza) průmyslem, chemický průmysl je také zastoupen v Lovosicích, které jsou díky němu známé. Vyrábí se zde převážně průmyslová hnojiva, jako je ledek amonný aj. Teplice jsou pak spíše orientovány na keramický a sklenárenský průmysl a na terciální sféru průmyslu, a to na služby a cestovní ruch.
Všechna odvětví průmyslu zasahují určitým způsobem do životního prostředí v jejich okolí, ať už negativně nebo ,v menší míře, pozitivně. Nejčastěji však jde o vliv negativní. Dochází k znečišťování jednak ovzduší, ale také vodních toků.díky těžbě uhlí a jiného materiálu (např.výše zmiňovaný lom Kubo mezi Malými Žernosekami a Prackovicemi) dochází k narušení reliéfu a půdního fondu.

2.2 Zemědělství
Do této oblasti zasahuje Polabská nížina, která má velmi úrodnou půdu. Rozmístění zemědělské půdy má zonální charakter, při kterém se více uplatňuje nadmořská výška než zeměpisná šířka.
Do Českého středohoří zasahuje řepařská i bramborářská zemědělská oblast. Jde o oblasti s intenzivním zemědělstvím, což znamená, že se z malých ploch získá větší produkce než z ploch velkých. Pěstuje se zde převážně obilí z něhož převažuje pšenice a ječmen. Také se zde pěstuje cukrová řepa a nejsou zde vzácné ani chmelnice. Existují zde také soukromé zemědělské statky, které pěstují zeleninu a některé zakládají i ovocné sady. Na některých svazích Českého středohoří můžeme nalézt i vinice.
Nenáročnou plodinou na přírodní podmínky jsou brambory. Z jejich přebytků se živý prasata. Bramborářská oblast je velice dobrá pro chov prasat, ale nejen jich. Také se tu chová skot, ale již v menším množství a spíše pro vlastní obživu a výdělek soukromých chovatelů. Méně významný, ale né zanedbatelný, je chov drůbeže.
Všechny plodiny se využívají ať už v potravinářském průmyslu, nebo v jiných odvětvích.

2.3 Doprava
Dopravní síť sledované oblasti tvoří převážně železniční a silniční komunikace. Skrze území Českého středohoří vede mezinárodní silnice E 55. Také se jedná o výstavbě úseku dálnice D8 přes České středohoří, která by měla vést z Prahy do německých Drážďan. Tato část je velmi diskutovaná, neboť ochránci životního prostředí tvrdí, že to bude mít negativní dopad na toto území ,a je zde také snaha ochránit CHKO České středohoří. Na silnici E 55 navazují další silnice nižších řádů.
I železniční síť je poměrně dobře rozvinuta. Ústí nad Labem představuje významný železniční uzel nejen pro osobní přepravu, ale také pro nákladní dopravu. Další významné uzly jsou : Lovosice, Teplice, Most atd. Nyní se také dostavuje rychlostní koridor Praha – Ústí n. L. – Děčín.
Zásluhou již zmiňovaného Ústí n. L. má toto území možnost říční dopravy, která je jednou z nejlevnějších, i když nejpomalejší.

2.4 Cestovní ruch
České středohoří je jednou z oblastí naší republiky, která je přímo stvořená k rekreaci a hlavně turistice. Existuje zde řada naučných a turistických stezek např.: naučná stezka Lovoš, Boreč, na Milou, na Milešovku, na Střekov a jiné.dále je zde možnost vidět přírodní zvláštnosti, které jinde k vidění nejsou například: odlučnost čediče – Vrkoč u Ústí nad Labem a Varhany u České Kamenice.
I když je to středohoří, což znamená, že jsou zde , i když ne moc vysoké, vrcholy, nelze zde v zimním období mluvit o střediscích zimních sportů ( ty zde provozují jen místní obyvatelé), neboť zde chybí nejen upravené sjezdovky, ale i vleky. Lidé raději dají přednost více známým místům a střediskům v nedalekých Krušných horách.
V letním období zde lze nalézt velké množství ubytovacích zařízení, ať už se jedná o hotely nebo chaty, či ubytovny a autokempy. Jsou zde také zastoupena přírodní i umělá koupaliště.

 

zdroj:   Mgr. Petra Kratochvílová (Úryvek ze seminární práce) 

  

 

 

 

© Všechna práva vyhrazena. Založeno 21. prosince 2012

Tvorba www stránek zdarmaWebnode