zajímavé místo v srdci Českého středohoří

Vývoj osídlení a kultivace krajiny

Území Ústeckého kraje patřilo v pravěku díky příznivým přírodním podmínkám k nejhustěji osídleným oblastem Čech. V nížinné, zemědělské části jsou zastoupeny prakticky všechny archeologické kultury českého pravěku, počínaje starší dobou kamennou (paleolit) až po dobou stěhování národů v polovině 6. století n.l. České středohoří bylo osídleno sporadicky, vedly však přes ně dálkové obchodní stezky do Saska a z jeho kopců pocházejí jak keramické nálezy a nádoby, tak kamenné, bronzové a železné nástroje i zbraně, interpretované jako tzv. cestovní obětiny a oběti božstvům hor. V nedalekých Krušných horách byl rýžován cín, od doby halštatské (6. stol. př.n.l.) těžena železná ruda a vedly přes ně obchodní cesty, osídleny však nebyly. Oproti středověku je pravěký vývoj odlišný jistou diskontinuitou, danou vznikem, vývojem a regresí každé archeologické kultury či změnou populace. Území kraje pod Krušnýni horamije ovšem extrémně narušeno povrchovou těžbou hnědého uhlí, při níž dochází k totálnímu ničení archeologických památek i krajiny v měřítku v Evropě nevídaném.  
Z hlediska středověké archeologie je charakteristika území Ústeckého kraje  rozdělena do tří tradičních sídelních oblastí tvořených nížinnou krajinou v povodí Labe, Ohře a Bíliny. Tyto oblasti, kontinuálně osídlené již od pravěku, tvoří pochopitelně základní osu osídlení i v následném období středověku. S postupným průnikem raně středověké populace (Slovanů) od 6. stol. na území Čech, kde sepozději konstituovalo české knížectví a byly dány základy dnešního moderního státu, byla osídlena i oblast Ústeckého kraje. Poznání, založené hlavně na výsledcích výzkumů hradišť a otevřených sídlišť, dokládá mimořádný význam severozápadních Čech pro raně středověký vývoj českého státu. S rozvojem osídlení, které spělo do zlomové etapy v období vrcholného středověku, byla při tzv. vnitřní kolonizací osídlena další místa regionu a vytvořena poměrně hustá sídelní síť vázaná na centrální přemyslovská hradiště (Litoměřice, Žatec, Bílina, Děčín, Ústí nad Labem). Vrcholný středověk přináší pro širší oblast střední Evropy řadu změn, které se v  kraji projevují založením královských měst (Litoměřice, Děčín, Ústínad Labem, Most, Žatec, Louny a Kadaň) a celé řady měst poddanských. Obrovskou změnu prodělává i krajina jako celek, neboť stabilní osídlení v podobě nově zakládaných vesnic prostupuje do vyšších poloh – do před tím zalesněných území horské krajiny pohraničního hvozdu (Krušné hory, Labské pískovce).

NEJSTARŠÍ OSÍDLENÍ

Z archeologického hlediska patří České středohoří a přilehlé okolí k nejatraktivnějším oblastem České republiky. První stopy pobytu člověka zde pocházejí z rané fáze  starší doby kamenné, asi před 200 000 lety (pěstní klín z Křešic u Litoměřic). Buď ve stejné epoše nebo ve středním paleolitu, v období asi před 100 000 lety, žil  člověk aké na Písečném vrchu u Bečova. Z mladší fáze téže epochy (40 000 - 10 000 let př.n.l.) pocházejí doklady magického umění, stanice pravěkých lovců byly zjištěny v Trmicích a Malých Žernosekách. Prvotní společnost, odkázaná na lovecké a sběračské způsoby obživy, byla v 6. - 4. tisíciletí př.n.l., v mladší době kamenné, vystřídána prvními zemědělci. V souvislosti s touto proměnou začínají vznikat první stálejší osady, situované v polohách s nejúrodnější půdou, např. v povodí Ohře a Bíliny, které se zatím z pochopitelných důvodů vyhýbají vyšším polohám Českého středohoří. Přerod nastává s rozvojem používání kovů. V době bronzové se výraznìji v Českém středohoří projevila únětická kultura (2000 - 1500 let př.n.l.). Nálezy z té doby pocházejí např. od Libčevsi, Třebívlic, Lovosic a Libochovan. Později se sem od SV dostal nový sídlovací proud, označovaný jako lid lužické kultury (lid popelnicových polí). Celkem hustě byly osazeny nižší polohy střední a v.  části Českého středohoří (významná  naleziště Libochovany, Střekov), z. od Labe bylo osídlení 13. - 8. stol. př. n. l. zastoupeno knovízskou kulturou (Lounsko, Bílinsko), jejíž stopy jsou ojediněle nacházeny i na V od Labe (Rýdeč). Neklidná doba se odrážela na budování nejstarších opevnění, rozlehlých hradišť (Hrádek u Libochovan, Štěpánovská hora, Hradišťany). Halštatské období (8.- 5. stol. př.n.l.) se odlišuje od předchozích již používáním železa. V oblasti je zastoupeno bylanskou kulturou, která vrcholí v 6. stol. př.n.l. Pro sociální diferenciaci  tehdejší společnosti svědčí tzv. knížecí pohřby na vozech (Lhotka nad Labem). Okolo r. 400 pø.n.l. přišlo do této oblasti bojovné plemeno Keltů, již pevně organizované (doba laténská). Toto první etnikum na našem území, jehož jméno známe, a jež bylo relativně velmi vyspělé, zanechalo po sobě stopy zejména u Radovesic, Libčevsi, Lovosic, Malých Ženosek. U Dřemčic byly nalezeny keltské mince, takže se uvažuje o jejich místní výrobě. Z mladší fáze tohoto období (3. - 1. stol. př.n.l. pocházejí doklady tzv. podmokelské skupiny (Podmokly, Neštěmice).   Kolem začátku letopočtu ustoupila laténská kultura tlaku germánských kmenů, později se objevují silné  římské vlivy (Trmice, Staňkovice, údolí Bíliny). Období starověku končí obrovskými etnickými přesuny stěhování národů (ve 4. - 6. stol. n.l.) s průchody germánských kmenů, jejichž pozůstatky jsou odkryty v Poohří, Polabí a v podhůří Teplického středohoří. 
Vývoj osídlení ve středověku
Od 6. století k nám pronikali z východu Slované. Osídlili nejprve staré sídelní polohy  (Polabí, Poohří, Bílinsko) s nejlepšími půdními a klimatickými podmínkami. Prvotní slovanské lokality dokumentují m.j. nálezy od Lovosic. Postupný rozvoj osídlování vcházel i do vyšších poloh, avšak dlouho zůstávají od sebe odděleny tzv. sídelní komory. Postupně tak vzniká ně- kolik kmenů, jejichž dislokace však v poslední době bývá zpochybňována (Lučané - Poohří, Lemúzi - centrum na hradišti u Zabrušan, Děčané - Děčínská kotlina, Ljutomirici - u soutoku Labe a Ohře). Dokladovány jsou velkomoravské kulturní vlivy z 9. stol. Složitý sjednocovací proces, probíhající  mírovými i násilnými formami, zachycuje ve svém literárním odkazu kronikář Kosmas (†1125). Pověst o Přemyslu Oráči je náznakem mírových forem, pověst o válce  Čechů s Lučany reprezentuje násilí. Verifikace pověsti o lucké válce je do značné míry provedena archeologickými průzkumy na hradišti u Vlastislavi z 2. pol. 9. stol. Po sjednocení Čech pod vládou Přemyslovců byl severozápad země ovládán systémem tzv. hradských okrsků (Žatec, Litoměřice, Děčín, Bílina) s postupující feudalizací. Důležité pozice získává i církev. Kapitula v Litoměřicích patří k nejstarším církevním institucím v zemi. Vznikla v roce 1057. Od 11. stol. jsou zde zakládány bohaté kláštery (Postoloprty, Doksany, Teplice, Osek). Nástup vrcholného feudalismu je spojen od počátku 13. stol. se vznikem měst. K nejdůležitějším patří Litoměřice, vzniklé navázáním na rozsáhlou sídelní aglomeraci v okolí přemyslovského správního hradiště. V průběhu 1. pol. 13. stol. vznikají i další královská města Most, Ústí nad Labem a Louny. V prostředí královských měst zaujímají místo nové církevní řády (dominikáni - Litoměřice, Louny, minorité - Litoměřice, Most, Žatec, křížovníci s červenou hvězdou - Litoměřice, Most).  Kolonizačním podnikáním pokračuje osídlovací proces, zprvu vycházející z původních sídelních komor do vyšších poloh. Značné tempo je příčinou toho, že do poloviny 14. stol. je dotvořena v podstatě dnešní sídelní struktura. Osídlovací aktivity jsou především dílem šlechty. Její rostoucí moc vtiskává zdejší krajině nový rys budováním nových šlechtických sídel - hradů a tvrzí, a to od 13. stol. po celý středověk. Prosadily se zde především tyto šlechtické rody: Zajícové z Hazmburka, Hrabišici, Vartenberkové, Michalovici, Berkové z  Dubé a drobnější šlechta - Kaplířové ze Sulevic a Vchynští - která se zachytila především v j. částech  Českého středohoří, kdežto s. okrsky oblasti byly  částmi rozlehlých panských dominií. Ekonomickou platformou šlechty se stala poddanská města, jejichž síť se utvářela od
poloviny 13. do počátku 14. stol. (Česká Lípa, Děčín, Benešov nad Ploučnicí,  Česká Kamenice, Bílina, Úštěk, Kravaře).
Vývoj v době husitství, reformace a protireformace
Hromadící se sociální problémy začaly způsobovat neklid, především ve městech. Přispěly k tomu i revoluční myšlenky reformních kazatelů. V 60. letech 14. stol. působil v
Litoměřicích Konrád Waldhauser. Mezi nejhorlivější stoupence Jana Husa patřil po jeho smrti zeman Zikmund  Řepanský z  Řepan a na Třebívlicích. Radikální program nalezl ohlas především v Žatci a Lounech. Pozice husitů na S země sílily. Výprava Jana Žižky v květnu 1421 měla za následek připojení Litoměřic k pražskému svazu husitských měst a vybudování hradu Kalicha na vrchu nad Třebušínem, který se stal Žižkovým rodovým sídlem. Proti Kalichu byly vybudovány hrady Litýš a Panna. V r. 1426 došlo k bitvě Na běhání u Ústí nad Labem, nejkrvavější bitvě českého středověku. K získání rozsáhlých majetků na Bílinsku a Lovosicku využil husitství hejtman Jakoubek z Vřesovic. Litoměřice se postupně staly nejvýznamnějším městem  českého severu. S tím jsou spojeny kulturní rozvoj, růst vzdělanosti, vznik nových škol a celková změna životního stylu. K posílení nekatolického obyvatelstva vlnou nové lutherské reformace v 1. pol. 16. stol. došlo zejména na severu (Děčín, Benešov nad Ploučnicí). Absolutistické tendence na poè. 17. stol. značně oslabily pozici Litoměřic.   Třicetiletá válka, která započala r. 1618, velmi ovlivnila oblast Českého středohoří. Do stavovského odboje se zapojil Václav Vilém z Roupova, majitel Žitenic. V Praze r. 1621 byli popraveni Bedřich z Bílé na Chotiměři a  Řehlovicích, Kašpar Kaplíř ze Sulevic, Prokop Dvořecký z Olbramovic a na Bukově a žatecký primátor Maxmilián Hošťálek. Po zákazu nekatolických náboženství postihla oblast rozsáhlá exulantská vlna, přičemž musela odejít i část  české šlechty. Ta byla nahrazena cizími rody (Thunové,  Aldringenové a dal.). Silně devastující účinky měly opakované vpády saských a zejména švédských vojsk v letech 1631 - 1648 spolu s protiakcemi habsburských  jednotek. Výsledkem byl celkový hospodářský, sociální i kulturní úpadek. V popisovaném období byly obnoveny starší mnišské kongregace, živořící od husitského období a vznikaly i nové (dominikáni v Ústí n.L., augustiniáni v České Lípě, jezuité v Liběšicích, Litoměřicích a Bohosudově, kapucíni v Litoměřicích). Neutěšené poměry po třicetileté válce vedly k útlaku,  postihujícím ponejvíc obyvatele venkova. Selské povstání postihlo r. 1680 hlavně Děčínsko a Litoměřicko (panství Liběšice a Úštěk). Koncem období se v oblasti začínají projevovat nové formy výroby, zejména textilní manufaktury. Okolo poloviny 18. stol. se oblasti nepøíznivì dotkly tzv. války  o dìdictví rakouské. Prologem sedmileté války (1756 - 1763) se stala rozsáhlá bitva u Lovosic, kde 1. øíjna 1756 byla rakouská armáda poražena pruským vojskem. 
Vývoj v období průmyslové revoluce
Signálem nových poměrů se stalo zrušení nevolnictví, které uvolnilo venkovskou pracovní sílu. V Èeském støedohoøí  se  vyvíjely zárodky forem prùmyslové výroby  (Českokamenicko - sklářství, plátenictví, Verneřicko - 1770 kartounka, na přelomu 18./19. stol. sem byl dovezen první parní stroj). Postupně dochází k vyhrocování problémů ekonomických, sociálních, ale i národnostních (probíhala tudy jazyková hranice mezi českým a německým živlem). Objevily již tehdy požadavky na rozdělení na  českou a německou oblast. Výsledkem revolučního roku 1848 byla změna poddaných ve svobodné občany, došlo však ke gradaci problémů a rozporů, vyplývajících se změny feudální společnosti v kapitalistickou. S rozvojem průmyslu nastupuje těžba hnědého uhlí v sz. podhůří Českého středohoří a železniční doprava. Bouřlivý rozvoj postihl zejména vsi a města podél trati Praha - Ústí n.L. - Drážďany (zahájení provozu r.1851), např. Podmokly, které během velmi krátké doby zmnohonásobily počet svých obyvatel. V 70. letech 19.  stol. byla zahájena doprava i na pravobřežní polabské trati. Železniční síť ve Středohoří se pak postupně zahušťovala rozvojem podružných transverzálních a místních tratí, mnohdy s bizarními sklonovými a směrovými parametry v náročných terénech. První světová válka znamenala pochopitelně úpadek území a po vzniku samostatného československého státu nepřispěly ke stabilitě ani snahy německých irredentistů o odtržení území od Československa a vytvoření provincie Deutschböhmen.

Sudetoněmecký ženský kroj typický pro oblast labského údolí a okolního středohoří


Vývoj v období mezi dvěma válkami, za okupace a po osvobození
Situaci lze charakterizovat jako krátké období latentní stability, vystřídané zmítáním se v sociálních a nacionálních rozporech, přiživovaných extrémními politickými stranami a skupinami. Z 29. na 30. září 1938  byla v Mnichově podepsána dohoda v níž se Německo, Spojené království, Francie a Itálie usnesly na odstoupení části území Československé republiky osídlené převážně německým obyvatelstvem.

 

Po Mnichovu došlo (na počátku  října 1938) k posunu státních hranic tak, že prakticky celá oblast Českého středohoří se ocitla mimo naše státní území. Nepatrný zbytek se pak stal součástí Protektorátu Čechy a Morava. Druhá světová válka poznamenala oblast kromě činnosti různých skupin odboje jednak zřízením terezínského ghetta a vysídlením jeho původních obyvatel v listopadu 1941, jednak vybudování podzemní továrny Richard v r.  1944 v masivu mezi Radobýlem a Bídnicí u Litoměřic s několikakilometrovým labyrintem chodeb (dnešní využití: úložiště radioaktivního odpadu). Na sklonku války bylo pak rozbombardováno centrum města Ústí nad Labem. 8. května 1945 projely  Českým středohořím v linii Teplice -  Lovosice tankové jednotky sovětské armády. Vzhledem  k poèetné populaci německého obyvatelstva došlo po II. světové válce k vylidnění Českého středohoří  (násilné vystěhování) a k výměně obyvatelstva (dosídlování pohraničí). To krajině převážně ublížilo, snad s výjimkou postupného zalesňování zemědělsky obtížně využitelných pozemků. Spontánně se také zvýšilo zastoupení mimolesní zeleně, která má dnes téměř jednotný věk - kolem 50 let. Silně utrpěl venkovský stavební fond s četnými památkami lidové architektury. Silně negativní dopad na krajinu mělo poválečné totalitní zemědělství se svými snahami aplikovat velkovýrobní metody z východních rovin v  členitých terénech Středohoří.Dědictvím jsou erozní ohrožení, znečištěné vody a kontaminovaná půda, velkokapacitní stavby nezačlenitelné do krajiny a rozpadající se velká mechanizace u objektů jednotlivých hospodářství bývalých státních statků a družstev.  Jakékoliv poválečné úsilí o kompenzaci úbytku obyvatel se prakticky minulo účinkem nebo mělo jen náhražkový charakter. Víkendová rekreace nemůže suplovat celý rozsah vazeb mezi jednotlivými body sídelní struktury, který naopak bylo schopno uskutečňovat stálé obyvatelstvo a udržovat přitom kulturní krajinu v přijatelném stavu. Současný vývoj pomalu dospívá k úplnému opuštění některých  částí krajiny v centru Středohoří (nerentabilita zemědělského hospodaření v podhorských podmínkách, rušení obchodní sítě a služeb na venkově, restrikce spojů veřejné přepravy osob, nedostatek  času na víkendovou rekreaci z důvodu podnikání a pod.). V současnosti tak dochází k další velké změně životních podmínek i pro ostatní organismy - rostlinné a živočišné druhy, vázané svým výskytem na speciální hospodářskou činnost člověka, která citelně chybí. 

Zdroj: Materiály Správy CHKO ČESKÉ STŘEDOHOŘÍ a jiné internetové zdroje 

© Všechna práva vyhrazena. Založeno 21. prosince 2012

Tvorba www stránek zdarmaWebnode